Pokušení a hřích

Text k zamyšlení u příležitosti 26. neděle v mezidobí (Mk 9,38-43.45.47-48) | 30. září 2018

Rozjímání nad dnešním textem začneme od jeho závěrečného odstavce. V každé zoologické zahradě je na kleci s nebezpečnými zvířaty varovná cedulka, která říká: Nepřibližujte se, nedotýkejte se, buďte opatrní! A každý rozumný člověk poslechne. Nebo když při prohlídce jaderné elektrárny uvidíme cedulku: „Nevstupovat, radiace!“, také ji budeme respektovat. Ať už je nebezpečí zjevné jako třeba divoká šelma, nebo skryté jako nebezpečné záření, rozumný člověk je rád, že před ním dostal varování a dobrou radu poslechne.

A dnešní evangelijní úryvek je také takovým důrazným varováním před nebezpečím pokušení a hříchu. Tak, jako nebezpečí světa mohou skončit vážným zraněním či smrtí, může nebezpečí hříchu přinést utrpení a zkázu lidské duši. Každý, kdo někdy podlehl pokušení a zhřešil, ví, že po prchavé radosti, dříve či později, přichází bolest a smutek. A před tím nás chce Bůh uchránit. A proto nás vybízí: Když tě něco pokouší, nauč se odmítat. Ušetříš si trápení na zemi či jednou na věčnosti.

To je věc, které rozumíme. Může však vyvstat otázka: „Je to skutečně pravda? Vždyť je tolik lidí, kteří žijí dlouhodobě ve hříchu, a přitom vypadají spokojeně a šťastně. Nic zlého se jim neděje a jejich svědomí jim nic neříká.“ Život takových lidí se dá přirovnat k jezeru, do kterého se sypou odpadky. Když je tam nasypeme, jezero se sice na chvíli zakalí, ale po nějaké době špína sedne ke dnu a vše se zdá jako dřív. Ale i když odpad není na první pohled vidět, zůstává jako skrytá hrozba pro budoucnost. Podobně je na tom člověk, který umlčel své svědomí a nechal hřích ve svém nitru zapadnout. Tím, že ho nepřiznal, nelitoval, nevyznal, nenechal Boha, aby mu odpustil a uzdravil ho, jen oddálil problém. Ten ovšem časem naroste. A skryté nebezpečí je horší než to viditelné. Proto je třeba mít svého zpovědníka a pravidelně vpouštět Boží milosrdenství. Proto je třeba také čas od času nově prozkoumat hlubiny svého nitra. Pomocí Desatera, zpovědního zrcadla, Písma svatého, a to s upřímnou prosbou o vedení Duchem svatým.

Krom toho, že máme bojovat s pokušením a hříchem, jsme vybízeni, abychom sami někoho nepokoušeli ke hříchu. To se může stát různým způsobem. Od toho, když druhému vyloženě radíme konat zlo, přes dávání špatného příkladu tím, že zjevné zlo přehlížíme a nebojujeme s ním, až po situace, kdy nekonáme dobro, které bychom vykonat měli. Tím vším můžeme druhým ublížit. Od křtu neseme Kristovo jméno, jsme křesťané. Proto se od nás očekává, že poneseme také Kristovu podobu. Že budeme jako náš Pán. Spravedliví a milující. Od chvíle křtu vším, co děláme a říkáme, vypovídáme nejen o sobě, ale také o Kristu. Jako rodiče vybízejí své děti, aby se chovali venku slušně a nedělali ostudu rodině, i my jsme dnes Božím slovem vyzýváni k tomu, abychom dělali Kristu čest svým životem.

Poslední myšlenka, kterou zakončíme dnešní rozjímání, je první myšlenkou úryvku. Dá se vystihnout dvěma slovy: nebraňte dobru. Kdokoli jedná v souladu se svědomím a Božím zákonem, nepřijde u Boha o svou odměnu. Važme si dobra, které konají druzí lidé. Umějme se z něho radovat a nezapomínejme za ně děkovat. Dobrým se člověk nestává zápisem do křestní matriky, ale tím, že se vytrvale pro dobro rozhoduje a dovolí Bohu, aby ho posvěcoval a proměňoval do své podoby. Vytrvejme, má to smysl.