Nač je třeba v manželství myslet

Text k zamyšlení u příležitosti 27. neděle v mezidobí (Mk 10,2-16) | 7. října 2018

Pět bodů, na které máme v manželství myslet, ke stažení ve vysokém rozlišení.

Ptala se novinářka na zlaté svatbě: „Měli jste v manželství někdy nějakou krizi?“ Stará paní se zamyslela a říká: „Tak jednu, dvě, možná i tři.“ Novinářka překvapeně vyvalila oči: „Tři krize za padesát let?“ „Ale ne,“ zkroutila babička hlavou, „my řešíme dvě, tři krize denně!“

Není divu, že je nerozlučitelnost manželství předmětem mnohých diskuzí. Ale Ježíš jasně ukazuje, že není o čem diskutovat. Nerozlučitelnost manželství a vedení dětí k Bohu – dva úkoly, které jsou dány přímo Bohem. A takto je třeba k nim i přistupovat.

Možná v duchu namítnete, že to přece není vůbec jednoduché. Není, ale právě proto je třeba vzít v úvahu, že ke splnění úkolů daných Bohem, musíme s Bohem také spolupracovat. Máme denně spolupracovat s Boží milostí a žít s vědomím, že podle jejich zvládnutí nás Bůh bude jednou hodnotit. Pojďme se v tom tedy povzbudit a začněme příběhem.

Jednou se ptali mladí lidé rabína: „Na co je třeba v manželství myslet?“ Rabi se zamyslel a pravil: „Manželství a rodina je jako půda, která rozmnoží a vydá to, co jsme do ní zaseli. Kdo seje dobro, pozornost, laskavost, vlídnost, porozumění, pomoc, má velikou naději, že je jednoho dne bude i sklízet. Kdo však seje zlo, lhostejnost, hrubost, neodpuštění, výčitky, hněv, má jistotu, že se jednou obrátí proti němu.“ Na to mu namítli: „A není nespravedlivé, že se nám dobro možná vrátí, kdežto zlo určitě vymstí?“ Rabi jen pokrčil rameny: „Takový je zákon lidské přirozenosti.“ „A dá se s tím něco dělat?“ Tu se rabi usmál: „Ano, jistě. Trpělivě konat dobro a vyhýbat se zlu.“

Že je potřeba konat dobro, všichni víme. Pojďme se ale podívat na pět konkrétních myšlenek, které nás v tom mohou povzbudit.

První je: nežít v minulosti. Stane se, že lidé jen vzpomínají na to, co se jim kdysi podařilo udělat dobrého, a očekávají za to odměnu. A zlobí se a vyčítají, když odměna nepřichází. Ale v rodině jeden dobrý skutek za čas nestačí. Jedna matka říkala své dceři, která jásala nad tím, že ji její milý požádal o ruku: „Moc se neraduj, chlapi nejsou žádná výhra. Jednou tě potěší romantickým gestem, a ty aby ses o ně po zbytek života starala.“

Druhá věc je: nečekat, až s konáním dobra začnou ostatní. Když mi ve vztahu něco schází, není dobré čekat, až to druzí vyřeší. Je dobré se o to postarat sám. Jak to radí nápis v jedné kuchyni: Vidíš nepořádek? Tak ho ukliď!

Třetí věc: nežijme jen plánováním. Je hezké přemýšlet, co jednoho krásného dne pro druhé udělám. Život se ale neodehrává ani v minulosti ani v budoucnosti. Žijeme jen teď a tady. A když můžeme udělat něco dobrého či potřebného, není radno to odkládat. Teď je chvíle v sobě probudit lásku k partnerovi, myslet na něho v dobrém, projevit mu svou náklonnost konkrétním skutkem. Když to udělám dnes a budu to opakovat zítra a pozítří a v dalších dnech, znamená to, že dnešní Boží slovo padlo na dobrou půdu.

Za čtvrté: Nesmutni nad tím, co všechno ti schází, ale raduj se z toho, co všechno máš.

A poslední věc: neodkládejme vděčnost. Jako se medaile dává hned po zápase, tak se má za prokázané dobro poděkovat hned, jak bylo vykonáno. Každé poděkování manžela, manželku i děti povzbudí v dalším konání dobra. Každý úspěch se má společně oslavit. Život přece nejsou jenom konflikty a problémy, ale také dobré a krásné chvíle. A na ty je potřeba se soustředit, radovat se z nich a společně za ně denně v modlitbě Bohu děkovat (teď v říjnu to může být předsevzetí zakončit den společným desátkem). Moc vám přeji, aby se vám to dařilo.