Jste návštěvník | Dnešních návštěv

Milost posvěcující

Text k zamyšlení u příležitosti 4. neděle velikonoční | 29. dubna 2012

Co je to milost?

„Milost je spočinutí pod Božím pohledem, dotek jeho lásky“ (Benedikt XVI.).

Co tato definice znamená? To nám může napovědět následující příběh.

Mniši v klášteře dostali od učitele za úkol zjistit, co je to Boží milost a jaké zásadní věci v životě člověka působí. Když si s tím nevěděli rady, vypravili se za opatem, ať jim poradí. On se zamyslel a povídá:

Umřel člověk a stanul před Božím soudem. „Nemám se čeho bát,“ říkal si. „Nikoho sem nezabil, ženu jsem nepodváděl a nějaký ten drobný hřích udělají přece všichni.“ A čekal, co na to poví Bůh. Ten na něj pohlédl a pravil: „Člověče, dám ti milost.“ „Á, já to věděl, Bůh mi odpustí hříchy a šup do nebe,“ pomyslel si člověk. „Mýlíš se,“ odpověděl na to Bůh, „má milost není jen odpuštění, ale je to dar, díky kterému uvidíš vše mým (Božím) pohledem.“ A jak Bůh řekl, tak se stalo. Člověk se rozhlíží a vidí, že ho obklopuje vysoká hradba. Nebyla však postavena ze dřeva nebo z kamenů, ale z jeho vlastních hříchů, sobectví a pýchy. Tu si ten člověk uvědomil: Jsem zajatcem svého zlého života. A toto poznání hříšnosti je dílo Boží milosti. Najednou vidí Ježíše, jak se k němu blíží. Cítí dotek Boží lásky. Cítí, jak by ho Ježíš rád objal a políbil, ale ona hradba mu to nedovolí. A vidí, že Ježíš je z toho smutný. Dokonce pro našeho hříšníka pláče. I toto poznání Boží lásky je dílo Boží milosti. Člověka dojme, jak moc ho má Ježíš rád, i když vedl hříšný život, a s lítostí začne plakat nad tím, že byl ke Kristu tak nepozorný, nevděčný a zlý. A k tomuto pokání je možné dojít jen díky působení Boží milosti. Po nějaké době pláč podmáčí hradbu a ona spadne. Člověk je svobodný a může radostně spočinout v náruči Ježíše, který ho odvádí k nebeské hostině. Společně prožívají nevýslovnou radost a štěstí. A toto sdílení společenství s Bohem je cíl působení Boží milosti.

Boží milost je nezasloužený dar, díky kterému poznáváme sebe, poznáváme Boha a nacházíme cestu do jeho milující náruče a získáváme účast na jeho životě.

Ve křtu jsme všichni dostali Boží milost, které se říká milost posvěcující. Ta nám dává nadpřirozenou schopnost žít s Bohem a jednat z lásky k němu.

Katechismus k tomu říká: Milost není věc, ale je to Boží sebesdílení se člověku (Youcat 338). Můžeme říci, že ve křtu dává Bůh člověku sám sebe. Dává nám Ducha svatého, který v nás od chvíle křtu přebývá.

Milost posvěcující je stálý dar, trvalá a nadpřirozená dispozice, která zdokonaluje samu duši člověka… (KKC 2000). Duchovní autoři to obrazně vystihují tím, že přirovnávají duši ke grafitu a diamantu. Oba mají stejný základ – uhlík, ale naprosto rozdílné vlastnosti. Podobně i nepokřtěný a pokřtěný člověk mají oba duši, ale s naprosto rozdílnými vlastnostmi. Zatímco duše nepokřtěného člověka je „temná“ jako grafit, duše pokřtěného je prostoupena Božím světlem (Boží přítomností) a září jako diamant v jasném slunečním svitu. To působí milost posvěcující.

Proč se vůbec říká milost posvěcující? Protože je v nás pramenem díla posvěcení – pramenem svatého života (KKC 1999). Pramen je důležitý a užitečný, ale jen pro toho, kdo z něho čerpá a pije. V příběhu se hovořilo o člověku, který začal spolupracovat s Boží milostí až po smrti. To už je pozdě. Díky křtu máme v sobě schopnost už nyní poznávat škodlivost hříchu a lásku Boží zjevenou skrze Krista. Už nyní můžeme jít světem s Kristem plni radosti a štěstí k nebeské hostině. Naučme se v modlitbě „spočívat“ pod Božím pohledem. Dovolme Bohu, aby se jeho láska dotýkala skrze svátosti našeho nitra. Radujme se z milosti posvěcující, která proměnila naši duši v drahocenný poklad. Nehřešme, neboť  hříchem milost posvěcující ztrácíme. A když už zhřešíme, přistupme ke svátostí smíření, která v nás milost posvěcující obnovuje.

1409 Total Views 1 Views Today

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *