Námitky proti zmrtvýchvstání Páně

Text k zamyšlení u příležitosti 3. neděle velikonoční | 14. dubna 2013

I když by to někoho snad ani nenapadlo, přesto se křesťané od počátku potýkají s nedůvěrou, když někomu vysvětlují Ježíšovo zmrtvýchvstání. Mnozí jsou ochotní přijmout Ježíše ještě jako proroka, někteří souhlasí i s jeho učením a myšlenkami, ale přijmout, že je Bůh, který vstal z mrtvých, je nad jejich chápání. Není se čemu divit, vždyť ani sami apoštolové tomu nemohli uvěřit a bylo potřeba mnoha osobních setkání se zmrtvýchvstalým Kristem, aby tuto skutečnost přijali. A každá další generace se musí s tímto faktem znovu vypořádat. Pomoci k tomu má i toto téma.

Jak tedy křesťané obhajují, že Ježíš vstal z mrtvých? Jediným přímým svědkem, který pamatuje zmrtvýchvstání Páně, je Boží hrob. Možná si řeknete, jaký je to svědek, vždyť nemůže mluvit. Ale už v evangeliu se píše o apoštolu Janovi, který viděl prázdný hrob a uvěřil. Při jednom setkání otec arcibiskup Jan řekl, že dostává dopisy od lidí, kteří navštívili svatou zemi. A když spatřili na vlastní oči místa, kde Ježíš žil, umíral a vstal z mrtvých, jejich víra se obnovila a prohloubila. Někteří byli dokonce nevěřící, ale po pouti do Izraele se stali křesťany. Posvátná místa jsou němými, intenzivními svědky toho, co známe z hlásání apoštolů a z Písma svatého.

Někteří lidé zde namítají, že posvátná místa kde žil a umíral Kristus sice existují, ale jsou to jen kulisy příběhu, který si vymysleli jeho učedníci. „Církev si všechno vymyslela, aby mohla ovládat lidi.“ Tato myšlenka, jak vystřižená z nějakého komunistického manifestu, mezi lidmi stále žije. A je potřeba na ni odpovědět. Odpověď se ukrývá v dnešním prvním čtení o tom, že byli apoštolové souzeni, bičováni a měli přísný zákaz o Ježíšově zmrtvýchvstání mluvit. Evangelium hovoří o učednících jako o ustrašených lidech, kteří dokud nedostali Ducha svatého byli schovaní na různých místech. Ježíš je musí vyhledávat a s velikou láskou a trpělivostí uzdravovat z jejich strachu a zmatku. Idea, že by si tito ustrašení rybáři vymysleli báchorku o zmrtvýchvstání Ježíše, a pak s ní provokovali Židy a Římany a riskovali, že také skončí na kříži, je nepředstavitelná. To, že nasazovali denně svůj život, aby se rozdělili o radost ze zmrtvýchvstání Ježíše, muselo mít reálný, pravdivý základ.

Proto někteří připouští, že chování apoštolů je podivné a těžko pochopitelné. Ale hned to vysvětlují jejich bujarou fantazií či halucinacemi. Kdo ví, co ty ženy u hrobu viděli. A ti apoštolové, zřejmě měli ze smutku přeludy a těm pak uvěřili. Tyto námitky vyvrací průběh setkání s Kristem. Je to On, kdo přichází za svými učedníky nečekaně, mnohdy ho hned nepoznají, mluví s nimi, jí před nimi, mohou se ho dotýkat a přítomno je vždy několik svědků. Těžko si představit, že by přelud snědl rybu a že by bylo možné dotýkat se jeho ran. Ježíš přichází a mizí, ale jeho oslavené tělo je skutečné. Tak skutečné, že o něm učedníci radostně vyznávají: „Ježíš vstal z mrtvých a my jsme toho svědky.“ A říkají to přesto, že za to sklízejí posměch a pronásledování.

Fakt vzniku a rozšíření křesťanství v prvních generacích nelze jinak vysvětlit než pravdivostí faktu zmrtvýchvstání. To byl hlavní bod hlásání evangelia. Když řešili židovští učenci, co se zprávami o zmrtvýchvstání Krista, dospěli k jednoduchému závěru: „Je-li to lež, sama časem zanikne, je-li to pravda, nic ji nezastaví.“ Od zmrtvýchvstání uplynulo 2000 let a na zemi jsou dvě miliardy křesťanů. Křesťanství se stalo nejrozšířenějším náboženstvím. A to je věc hodná zamyšlení.

Snad ještě jedna důležitá věc. Když se nás někdo zeptá, proč jsme věřící, asi mu nebudeme vyprávět o prázdné hrobu, o svědectví apoštolů či o tom, kolik nás je. Svou víru totiž stavíme na tom, co s Ježíšem prožíváme dnes, o tom svědčíme. Je dobré umět vysvětlit počátky křesťanství, ale úplně nejdůležitější je ukázat dnešnímu světu plody, které naše víra ve zmrtvýchvstalého Krista přináší.