Oheň jsem přišel vrhnout na zem

Text k zamyšlení u příležitosti 20. neděle v mezidobí | 14. srpna 2016

Vypráví se anekdota o řidiči, který jede po dálnici a poslouchá rádio. Najednou slyší výzvu: „Pozor, po dálnici jede jeden řidič v protisměru!“ Tu chlapík zakroutí hlavou a říká: „Co jeden, všichni!“

Na takové dálnici bývá brzy jasné, kdo se vydal špatným směrem. Ale dá se to tak snadno poznat i v životě člověka? Může se stát, že by většina lidí šla špatným směrem a osamělý jedinec tím správným?

Dějiny nás učí, že se tak občas děje. I Ježíš byl jedním z těch, kdo vykročil proti proudu, aby nám zjevil věčnou pravdu a nekonečnou lásku Boží. A dalo mu velkou práci přesvědčit učedníky, aby se obrátili a přidali k němu. Těm pak dalo práci, aby se správným směrem začali obracet další lidé. A jak víme z dějin křesťanství, neobešlo se to bez konfliktů. Stát se křesťanem s sebou vždy neslo riziko pronásledování. A to často i od těch nejbližších. Vzpomeňme třeba na svatou Barboru, kterou pro víru v Krista zabil její vlastní pohanský otec.

I my žijeme v době, kdy se v určitých oblastech názory lidí velmi liší. Každý zastává svou pravdu, o které je přesvědčen. Lidé své přesvědčení často opírají o druhé a říkají: „Takto to dělají všichni.“ Ale dá se takovým názorem řídit? Mám žít podle toho, jak žije většina, je to potvrzení správnosti? Jako křesťané stavíme na Božím zákoně a pravdách zjevených v evangeliu. Křesťan se tedy nemá řídit jen tím, co dělají a říkají ostatní, ale má se ptát: „Kam svým myšlením a jednáním směřuji? Blížím se k Bohu nebo se mu vzdaluji?“

Víme dobře, že když něco dělá většina, tak to neznamená, že je to správné. Podle průzkumů většina Čechů pije alkohol od dětství, kouří od puberty, občas lže, krade drobné věci v práci, pomlouvá, obchází kostel obloukem a nadává na církev, věří pověrám, fandí populistickým politikům… Mohli bychom pokračovat ve výčtu všeho, co je ve společnosti zažito, a přitom je to v přímém rozporu s vírou. Ale proto tu nejsme. Pro nás je důležitá otázka: „Chceme se k nim připojit? Chceme být jako ostatní jen proto, abychom měli klid a neměli problémy z toho, že se lišíme?“ Pokud ne, tušíme, že nás čeká cesta proti proudu, jízda v protisměru.

Abychom to dokázali, potřebujeme kus odvahy a vnitřní sílu. Ježíš v evangeliu říká: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!“ Oheň je symbolem Ducha Svatého, který nám dává sílu jít po cestě života správným směrem. I na nás se Ježíš dívá a touží, abychom v tomto slova smyslu hořeli. Abychom v jeho světle poznávali skutečné dobro a v jeho síle ho dokázali uskutečnit. Využili své jedinečnosti a učinili svět lepším a krásnějším.

Většina rodin dnes řeší, co dělat s těmi, kteří se nechali strhnout světem a jdou po cestě, která je od Boha odvádí?

Modlit se za ně, snažit se o naslouchání a pochopení toho druhého, vytvoření atmosféry vzájemné důvěry, být trpěliví. Víra zraje u každého jinak, je dobré k ní povzbuzovat, ale špatné k ní nutit. Je téměř nutné nepropásnout čas k výchově, dokud jsou děti ještě malé. Nejlepší je povzbuzování vlastním příkladem. Maximálně nám pomůže zapojení do dění ve farnosti – do ministrování, scholy, posílat je na křesťanská setkání, do společenství.

Co tedy dělat pro to, aby naše víra nebyla formální a vlažná? Někdy se užívá obraz hořící vatry. Polínka, která jsou pohromadě, hoří, ale ta, která vytáhneme, doutnají a zchladnou. Podobně i víra roste ve společenství. Oporou pro dobrý život s Bohem u dospělých může být společenství rodin, ve kterém nechybí vzájemná modlitba ani vzdělávání ve víře. Máme-li žít podle Kristova příkladu, má-li v nás hořet oheň Ducha svatého, musíme se vzájemně povzbuzovat a držet při sobě.

Kéž nás toto dnešní téma povzbudí v hledání či zakládání společenství, ve kterých bychom mohli sdílet a rozvíjet naši víru. I apoštolové dostali Ducha Svatého, když se společně modlili. Kéž je tomu tak i s námi.