Pokora

Text k zamyšlení u příležitosti svátku Svaté Rodiny (Mt 2,13-15.19-23) | 31. prosince 2017

Dnes je svátek Svaté Rodiny. Myslíme na Svatou Rodinu a modlíme se za rodiny na celém světě. Život v rodině je často krásný, ale nikdy není snadný. Za dobrou, fungující rodinou je vždy veliká námaha a mnohé oběti. Chci vám poděkovat za úsilí, se kterým budujete vztahy ve svých rodinách, a zvláště za všechny oběti, které dennodenně pro jejich dobro přinášíte. Zasloužíte si dnes slyšet povzbudivá slova, ale co říci, když je tolik témat, která by dnes mohla zaznít. Nakonec jsem vybral jedno jediné: Pokora.

Jedna žena si stýskala na svou snachu. Měly nějaké rozepře a ona své snaše říkala: „Kdybys měla aspoň trochu pokory, nemusely bychom se tak hádat.“ A snacha se jí ale zcela vážně zeptala: „Pokora? A co to jako je?“

Nedostatek úcty a pokory vede člověka k pyšnému jednání a na jeho konci je vždycky pád. Kdo se neumí nad sebou zamyslet, přiznat si své chyby, kdo nechce naslouchat druhým a přemýšlet nad tím, co mu říkají, ničí život sobě i všem okolo. Život s takovým člověkem je veliké utrpení. Co s tím?

Jeden král měl syna, který byl náramně pyšný. Od nikoho si nenechal poradit, všemi lidmi pohrdal, vždy muselo být jen po jeho, jinak nadával a trucoval. Za všechny jeho neúspěchy a problémy mohli vždy ti ostatní. Za čas nebylo na světě člověka, ke kterému by chlapec nechoval nenávist a zášť. Král povolal různé lékaře, ale nikdo ho nedokázal uzdravit. Nakonec se spojil s duchovními bytostmi. Pozval moudrost, lásku, trpělivost, aby ho naučily pokoře, ale ani ony s ním nic nesvedly. Když už byl král úplně zoufalý, přišla nějaká stařena, že to zkusí. A tak král svěřil syna do její péče. Do dne a do roka se mu vrátil uzdraven. Není divu, že se král ptal po jménu té stařeny, aby jí mohl poděkovat. A není divu, že si ho pak dobře zapamatoval, jmenovala se bída.

Ztráta pokory vede ke krizím manželských, rodičovských i přátelských vztahů. A jen její nalezení může vést k jejich uzdravení. Moudrý člověk si dá poradit a rozvíjí v sobě ctnost pokory po celý svůj život. Pošetilý člověk se k ní často dopracuje, až když ho pýcha přivede do duchovní, psychické nebo i hmotné bídy. To je jistě věc, kterou nikomu nepřejeme, ale pokud si někdo nedá poradit po dobrém, špatně to s ním končí.

Dnes slavíme svátek Svaté Rodiny. Ta je velikou učitelkou pokory. Josef, Maria i Ježíš projevovali pokoru vůči Bohu i vůči sobě navzájem. Maria o sobě říká: „Jsem služebnice Páně.“ To je důležité motto ctnosti pokory. Pokoru předpokládá služba konaná z lásky. Pokora nespočívá v sebeponižování a neustálém ustupování, jak si někdy lidé mylně představují. Pokora je rozhodnutí přijmout pravdu o sobě. Pokorný člověk si cení toho, co umí, v čem je šikovný, a dává své schopnosti do služeb dobra. Uvědomuje si, že všechno dobré, co má, je velikým darem od Boha, a proto tím Bohu a bližním slouží. Umí si však přiznat i své nedostatky, a když něco nedokáže, poprosí o pomoc. Když někomu ublíží, omluví se, když něco pokazí, přizná se a snaží se to napravit. Nepovyšuje se nad druhé, dokáže je přijmout s jejich chybami a pomáhá jim trpělivě růst. V tom všem spočívá pokora. Asi každý z nás bychom chtěli mít takového člověka po svém boku. Kde ho vzít? Co udělat proto, aby takových lidí přibývalo? Staňme se jimi. Staňme se takovým darem pro své nejbližší. Přijměme pokoru za základ svého života, rozvíjejme ji a stavějme na ní své rodinné vztahy. Děkuji vám všem, kdo tak činíte, kéž na vás a vašich rodinách spočine hojnost Božího požehnání.