Pomoc bližnímu

Text k zamyšlení u příležitosti 15. neděle v mezidobí (Lk 10,25-37) | 14. července 2019

Je zde další výzva v rámci tohoto prázdninového období. Po základních pravidlech pro stavbu našeho života a našem vyslání, coby učedníků, přichází na řadu pomoc bližnímu. Začněme anekdotou.

Jednou se farář a rabín dohadovali, kdo vybere víc peněz pro chudé. Farář se oblékl do nejnuznějšího oblečení a s pokornou tváří vyrazil obcházet domy boháčů. Za půl dne se vrátil a rabín se ptá, jak pochodil. Farář jen zničeně zakroutil hlavou a pravil: „Jak jsem řekl, že jsem farář a že přicházím požádat o peníze pro chudé, ať přispějí, že jim to Pán Bůh odplatí, tak se v lepším případě smáli, v horším mě od dveří rovnou hnali. Nemám skoro nic.“ Rabín se usmál, vzal si nejlepší šaty a vyrazil mezi obyčejné lidi. Za tři hodiny se vrátil, tašky plné věcí, kapsy plné peněz. Farář jen nevěřícně hledí a ptá se: „Jak jsi to dokázal?“ „No, všichni ví, že co Rothschild, to žid, a že Pán je druhé jméno Boží. Tak jsem řekl, že jsem služebník od Rothschildů a že můj pán mě posílá, abych zjistil, jestli je tu někdo, kdo si zaslouží jeho přízeň. No a dary se jen hrnuly.“

Říká se, že šaty dělají člověka a známé jméno otevírá dveře domu. Pomoci někomu, kdo má bohatou přízeň, a doufat, že se nám to vrátí, je pochopitelné. Odpovídá to lidské přirozenosti. A v této souvislosti je dobré si připomenout, že nás Ježíš v celém evangeliu učí, že všichni jsme výjimeční, Bohem milovaní. Každý člověk má u Boha zastání. A cokoli děláme pro toho nejposlednějšího člověka, děláme pro samotného Božího Syna a nepřijdeme o svou odměnu. Jen se naučit dívat na všechny pohledem víry, Božím pohledem. Pak budeme mít i motivaci pomáhat. Ale není pomoc jako pomoc.

Ptala se jedna holčička své maminky: „Maminko, myslíš, že jsou chudí lidé v Africe lepší, než chudí lidé u nás?“ Maminka se podivila: „Co tě to napadlo? Proč se na to ptáš?“ Dívenka jí na to řekla: „Protože když byla sbírka na africké chudé, dal tatínek v kostele pět set korun, ale když po něm chtěl desetikorunu nějaký chudý u obchodu, tak mu nedal nic.“ Maminka si vzala dceru na klín a začala jí vysvětlovat: „Když dá tatínek v kostele pět set korun na chudé do Afriky, tak ví, že ty peníze půjdou na lékařskou péči nebo na školy a přinesou užitek. Ale když dá peníze nějakému člověku u obchodu, tak ví, že si ten člověk koupí alkohol nebo cigarety. A to mu nepomůže, proto mu nedává nic.“

Žijeme v době, kdy v našich končinách neumírají lidé hlady. Někteří nechtějí pracovat, propadají závislostem, snaží se zneužít dobrosrdečnosti druhých. A těm takovou přímou pomocí nepomůžeme. Naopak je dobré podpořit organizaci, která jim může pomoci z dlouhodobého hlediska. Zajistí ubytování, jídlo, šaty, odvykací léčbu…

Na druhou stranu je třeba vědět, že mnozí potřební jsou často skrytí. Nekřičí o pomoc na ulicích. Je třeba je umět vidět a nebát se je podpořit.

Nakonec jsou zde potřební, kterým chybí vědomí a zkušenost, že jsou Bohem milováni. Chodí po světě zatrpklí a ukřivdění. Někdy i vlastní vinou. Uzavřeni tím, že nad nimi někdo zlomil hůl. Nabídněme jim odpuštění, dotek Božího milosrdenství, dejme jim novou šanci. Může to být i někdo v naší blízkosti, v rámci rodiny. Buďme tím potrubím Boží lásky. Nikdo z nás si Ježíše a jeho lásku nezaslouží, ale on nám ji přesto dává. Ať tedy Bůh sám v nás miluje naše bližní, všechny, kteří opravdu potřebují naši pomoc.